Blog, Strana 5

Povaha

Již ze zmíněného historického hlediska je zřejmé, že bišonek je společenský pes, který potřebuje být mezi lidmi. Je to jeho základní potřeba - potom je to veselý, temperamentní a hravý pes. Jeho povaha je vyrovnaná, přítulná, bez známek agresivity, přestože je bišonek nebojácný pes. Vyniká svou přirozenou inteligencí, díky které se velice rychle učí, co je od něj žádáno. Jeho vztah k dalším možným zvířatům v rodině je bezproblémový, k dětem se chová stejně přítulně jako k dospělým, pokud mu samozřejmě neubližují. Vzhledem k jeho velikosti, je to nenáročný pejsek, vhodný i do toho nejmenšího bytu.

Popis

Malý pes s kadeřavou srstí a veselým výrazem očí. Srst bišonků je hedvábně jemná a visí dolů ve spirálách dlouhých nejméně 7 cm. Barva srsti je u bišonka vždy pouze bílá, někdy s možnými bledě béžovými znaky.

Minimální přípustná výška psů je 27 a u fen 25 cm. Tělo bišonka je dobře stavěné s výrazně vyvinutým hrudníkem a silně vtaženou částí slabin. Hřbet se směrem k ocasu svažuje, ocas je nasazený ve hřbetní rovině a stáčí se zpět přes záď. Není ale zatočený. Nohy bišonka jsou rovné, navzájem rovnoběžné a mají jemné kosti.

Vzhledem k celé velikosti je krk poměrně dlouhý. Hlava působí kulatým dojmem díky střihu, ale tvar lebky je spíše plochý. Uši má bišonek svěšené dolů, sahají zhruba do poloviny délky tlamy. Oči bišonka mají kulatý tvar a jsou velké a vždy tmavé.

Bišonek se v průměru dožívá 14 až 15 let.

 

Historie 

Předchůdce tohoto plemene je možné zcela prokazatelně hledat již ve starověku. Tehdy patřili ke skupině tzv. bílých „dámských" psíků. Jejich obliba pokračovala a dále stoupala i ve středověku, kdy se chovali především na francouzském a italském královském dvoře. Postupným dalším šlechtěním vznikla v období mezi dvěma světovými válkami současná podoba a standard plemene bišonek.

Základní péče

Největší díl péče a starostlivosti se u bišonka zcela přirozeně váže k jeho srsti. Ta vyžaduje skutečně každodenní pročesávání až na kůži a pravidelné přistřihování. V ideálním případě by se srst bišonka měla stříhat alespoň jednou za dva až tři měsíce, ale v případě výstav je to nutné i častěji. Střih je nejlépe ponechat odborníkům v psím salonu, vycházet se musí i z oblastních tradic, které jsou ve světě i v rámci Evropy různé. Srst je také nutné pravidelně umývat kvalitním psím šamponem, aby se udržela krásně sněhově bílá. Výchova těchto pejsků není obtížná.

Protože má bišonek velice hustou a dlouhou srst, je důležité stále kontrolovat okolí očí, aby zde bujně rostoucí chlupy nedráždily oči, nebo nepřekážely vidění. Na spodní části tlapek, mezi jednotlivými polštářky někdy vyrůstají přebytečné, dlouhé chlupy, které je také třeba vystříhávat, aby psu nepůsobily problémy při chůzi a pohybu. Bišonek není náročný na pohyb ve smyslu dlouhých procházek, postačí mu i krátké venčení. Ovšem vzhledem k jeho temperamentu je dobré postarat se mu o dostatečné množství pohybu například hrou s míčkem apod. Jejich čipernosti a inteligence si velmi brzy povšimli i různí jarmareční a varietní umělci, a bišonka je proto možné označit i za vynikajícího psího artistu.

Pro skutečně náročnou péči o srst nelze bišonka v žádném případě doporučit zájemci, pro kterého by tato péče o bišonkovu srst nebyla součástí potěšení a radosti z tak krásného psa.

Povaha

Povaha bílého švýcarského ovčáka se bez větších výkyvů odvozuje od ovčáckého plemene jako takového. Tento pes je velice inteligentní a snadno se učí novým povelům. Má živou a značně temperamentní povahu, typická je jeho neutuchající bdělost. V rodině je to klidný a přátelský společník, jeho vztahy s dětmi bývají nekomplikované. Vůči cizím lidem se bílý švýcarský ovčák chová ostražitě, ale nikdy není bojácný, nervózní nebo dokonce agresivní.

Popis

Plemeno bílého švýcarského ovčáka vyniká zdravě svalnatou tělesnou stavbou a pevnou středně vysokou postavou. Srst bílého švýcarského ovčáka má hustou a tvrdou podsadu. Vnější srst je dlouhá, hustá a dobře přiléhající. Může být mírně zvlněná. Jak napovídá název plemene, jedinou povolenou barevnou varietou je srst čistě bílé barvy.

Kohoutková výška by u psů měla dosahovat nejméně 60 cm, u fen alespoň 55cm. Tělo bílého švýcarského ovčáka má jednoznačně obdélníkový formát, hrudník je připřeně široký. Ocas je posazený nízce, má šavlovitý tvar - v klidu je nošen ve svěšené pozici, při vzrušení se zvedá, ale nepřevyšuje hřbetní hranici. Končetiny jsou rovné, svalnaté, středně silných kostí. Bílý švýcarský ovčák má silnou, suchou hlavu, která je v harmonickém souzvuku se zbytkem těla. Čenich je silný, zúžený. Uši nosí toto plemeno vztyčené, vysoko posazené a jsou trojúhelníkového tvaru. Oči mají mandlový tvar a jsou posazeny mírně šikmo.

Historie

Toto plemeno patří k těm mladším - oficiální počátky cíleného chovu lze nalézt teprve v 70. letech 20. století. Bílý švýcarský ovčák je trochu matoucí jméno, protože toto plemeno má svůj původ v USA a Kanadě. Dnes najdeme jeho zástupce po celé Evropě.

Základní péče

Tito psi s dlouhou bílou srstí budí dojem velké čistotnosti a současně velké časové náročnosti při péči o tuto běloskvoucí nádheru. Ve skutečnosti se ale Bílý švýcarský ovčák spokojí s průměrnou péči o srst. Ta by se měla pravidelně pročesávat, čímž se napomáhá jejímu udržování v bílé čistotě a zároveň je to jednoduchý způsob, jak předejít vzniku slepenců a nevzhledných chuchvalců. Výchova a výcvik Bílého švýcarského ovčáka nevyžaduje zvláštní znalosti a zkušenosti. Je nutný citlivý přístup. Výcvikový dril zde není namístě.

Bílý švýcarský ovčák miluje a potřebuje velké množství pohybu, v ideálním případě by měl mít možnost celodenního volného pohybu v rámci pozemku chovatele + další pohyb v podobě procházky, běhu vedle kola, výcviku apod. Bílý švýcarský ovčák může být slepeckým nebo záchranářským psem. 

Tyto psy je možné chovat ve venkovním kotci s izolačně dobře vybavenou boudou, ale pouze v případě, že se tím nenaruší dostatečný kontakt s rodinou, kterou bílý švýcarský ovčák miluje a potřebuje ke zdravému vývoji a životu.

Povaha

Při popisu povahy bernského salašnického psa je možné použít samé superlativy. Tento pes je totiž vynikajícím přítelem svého pána i jeho rodiny a současně i odvážným hlídačem, který ale v nikom nebudí hrůzu. Bernský salašnický pes má zcela vyrovnanou a naprosto klidnou povahu. Je neobyčejně přátelský a miluje děti, ke kterým zaujímá vztah „starší sestry" a bedlivě je střeží před každým nebezpečím. Je to také nadprůměrně bystrý a inteligentní pes, který svou rodinu neustále po očku střeží. Miluje pohyb a skotačení a je to stále dobře naladěný pes.

Popis

Bernský salašnický pes patří mezi vyšší střední psy, jeho postava je spíše obdélníkového formátu, má poměrně velkou hlavu s neustále veselým výrazem. Jeho tělo bezpochyby zdobí nádherná tříbarevná srst. Bernský salašnický pes má zcela typickou polodlouhou srst s hustou podsadou. Základní barva srsti těchto psů je černá s tříslovými znaky v barvě rezavě hnědé a čistě bílé, přičemž bílá nesmí být převládající.

Kohoutková výška je u psů nejméně 66 cm, u fen nejméně 58 cm. Tělo působí mohutným a silným dojmem s rovným hřbetem. Ocas má bernský salašnický pes dlouhý nejméně k hlezenním kloubům a při chůzi je nesen nad zemí. Končetiny jsou silné a dobře zaúhlené. Na silný, masivní krk navazuje velká hlava s plochou lebkou - oči musí být mandlového tvaru, tmavé barvy a s dobře přiléhajícími očními víčky. Uši jsou vysoko nasazené a spuštěné. Značnou část typické krásy bernského salašnického psa představuje jeho srst ve spojení s mohutným tělem a nepředpokládanou živostí takto velkého psa.

Historie 

Jak název napovídá, bernští salašničtí psi zahájili svou skutečně vítěznou cestu světem ze švýcarského Bernu. Tam byl alespoň prvně stanoven jejich standard a uznáno jejich současné jméno, bylo to v roce 1907. Nicméně pravá historie bernského salašnického psa započala samozřejmě mnohem dříve. Tito poměrně velcí psi byli původně odvozeni od římských molossů a v horských oblastech Švýcarska se brzy stali nepostradatelnými pomocníky pastevců.

Základní péče

Do základní péče o bernského salašnického psa určitě spadá péče o jeho středně dlouhou srst. Je třeba ji pravidelně jednou týdně rozčesat a vykartáčovat - především tam, kde má srst snahu žmolkovatět. Bernský salašnický pes patří mezi plemena náročnější na dobrou krmi v období růstu, kdy je zároveň nutné mírně tlumit touhu těchto psů po nikdy nekončícím dovádění - štěňata potřebují velmi mnoho síly k vytvoření statných kostí a silných svalů. Bernský salašnický pes také potřebuje dobrou výchovu a základní výcvik.

Přestože péče o srst bernského salašnického psa nepatří mezi nejnáročnější, je třeba se jí skutečně pravidelně věnovat, někdy je navíc nutné vystříhávat psům nadbytečné chloupky vyrůstající mezi polštářky prstů na nohou tak, aby nebránily ve volném a pohodlném pohybu. Tito psi nejsou přemrštěně nároční ani na množství pohybu, ale bez možnosti volně se proběhnout, vyběhat se a zaskotačit si ve volné přírodě nebudou šťastní. Potřebují proto prostor - nehodí se tedy do městského bytu, navíc díky své silné a huňaté srsti dávají přednost celoročnímu pobytu venku. Jsou to ale vrcholně společenští psi, kteří potřebují trávit se svým pánem a jeho rodinou mnoho času, proto se nehodí pro celodenní pobyt v kotci. Bez pravidelného kontaktu s člověkem, se z veselého bernského salašnického psa stane smutný a zoufalý pes.