Blog, Strana 6

Povaha

Povahu svatobernardského psa (bernardýna) asi nejvýstižněji charakterizuje slovo dobrák. Tito psi se chovají přátelsky a téměř ochranářsky ke všem živým tvorům. Tedy alespoň do chvíle, než vycítí případné špatné a zlé úmysly. Celosvětově proslavený je u svatobernardského psa jeho dojemně mateřský vztah k dětem.

Současně ale tito psi patří mezi extrémně citlivá plemena, která těžce snášejí tvrdá slova, křik a napětí v rodině, a v případě potřeby neváhají zasáhnout ve prospěch utlačovaného a slabšího člena domácnosti.

Popis

Bernardýn je impozantní svalnatý obr, což ale ještě více zvyšuje jeho osobité kouzlo. Svatobernardský pes je znám v krátkosrsté i v dlouhosrsté varietě.

Krátkosrstí psi mají přiléhavou patrovou srst. U dlouhosrstých je délka srsti střední, je mírně zvlněná a nesmí být kudrnatá, přičemž na ocase a na nohou je srst delší. Přípustné barevné variety plemene svatobernardských psů - povoleny jsou nejrůznější odstíny hnědožluté, červené ve spojení s bílými znaky, které jsou ale přesně stanoveny.

Kohoutková výška psů je nejméně 70 cm, u fen je to 65 cm. Hřbet svatobernardského psa je extrémně široký, hrudník je rovněž široký a hluboký. Ocas je mohutný, těžký a je nošen svěšeně, špička se může mírně stáčet vzhůru. Končetiny jsou zaúhlené a velice masivní.

Široký a silný krk přechází v impozantně stavěnou, obrovskou hlavu. Tlama je spíše hluboká a široká. Uši má svatobernardský pes jen středně velké, ale vysoko nasazené a svěšené volně podél hlavy, čímž hlavu opticky ještě více rozšiřují. Oči jsou střední velikosti a tmavé barvy.

V průměru se bernardýn dožívá 11 let. 

Historie

Ve středověku procházela přes území dnešního Švýcarska římská vojska, která po sobě krom jiného zanechala specifický druh psů, zvaných molosové. Tito předchůdci svatobernardského psa byli po té dlouho chováni a šlechtěni v téměř naprosté prostorové izolaci ve švýcarském klášteře sv. Bernarda. Pravděpodobným křížením s novofundlandským psem a dánskou dogou vzniklo zcela svébytné a jiným psům zcela nepodobné plemeno svatobernardských psů. Prvním skutečným chovatelem byl pan Schumacher, který vedl záznamy o své chovné skupině a psům vytvářel rodokmeny. První švýcarská plemenná kniha byla založena v roce 1884.

Základní péče

Chov svatobernardského psa je náročný po stránce finanční, z hlediska prostoru ale i zodpovědnosti budoucího majitele, který by se měl být dobře vědom specifických nároků tohoto plemene.

Vše, co se týká chovu svatobernardského psa, lze bez zaváhání nazvat zvláštními nároky. V době růstu je toto plemeno nesmírně náročné na kvalitu stravy, zároveň se do období plné dospělosti v žádném případě nesmí pohybově přetěžovat, protože celý pohybový aparát je již extrémně zatížen velmi rychlým růstem. Strava nesmí být ani v dospělosti ochuzena - mělo by to těžké zdravotní následky.

U krátkosrsté variety plemene není péče o srst nikterak náročná, u dlouhosrsté variety je srst třeba nejméně dvakrát týdne kartáčovat a česat.

Svatobernardský pes se dá poměrně snadno vychovat i vycvičit, nicméně základním předpokladem je dostatečná včasnost. Dospělý pes vás, aniž by to sám jakkoliv pocítil, za vodítko odvleče, kamkoliv se mu zachce, pokud je nedostatečně vycvičen. Jednotvárný a příliš direktivní výcvik se pro toto plemeno nehodí. Bernardýn patří mezi výjimečná plemena, a hodí se proto také pro výjimečné majitele, kteří nebudou litovat finanční, časové a citové náročnosti chovu. Pro psychicky labilnější zájemce se bernardýn nehodí.

Povaha

Bergamský ovčák v sobě nese kus typicky italské povahy - tito psi jsou velice přátelští, přirozeně sebevědomí a rádi užívají života. Nelze jim upřít pracovitost, svou případnou pasteveckou profesi vykonávají nadmíru svědomitě, nicméně po práci nejraději odpočívají - vykonávat něčí povely a honit se kvůli tomu např. za míčkem jim připadá více než nepotřebné. Mezi zvláštní povahové rysy bergamského ovčáka určitě patří jeho nevtíravá přízeň - jako by tito psi strávili několik let ve škole společenské etikety. Nikdy se nevnucují, a přesto náruživě milují.

Popis

U tohoto plemene všechna vnější fyzická krása psa víceméně stojí i padá s jeho srstí. Ta je dlouhá, bohatá, tvořící provazce, se znaky plstnatění. Bergamský ovčák má také silnou podsadu.

Zkrátka teprve srst bergamského ovčáka dodává jeho tělu konkrétní konečný tvar, přestože se i jinak jedná o pěkně stavěného, středně velkého psa. Barevné variety plemene: všechny odstíny šedé barvy, možné jsou náznaky černé a nažloutlé barvy. Rovněž bílé znaky jsou povoleny, nepřesahují-li max. 20% plochy srsti.

Kohoutková výška psa činí nejméně 60 a u fen nejméně 56 cm. Tělo bergamského ovčáka má výrazně čtvercovitý tvar, hruď je nápadně široká a nízká. Stejně tak hřbet působí rovným a širokým dojmem. Ocas je nízce nasazen, u kořene značně široký a postupně se zeslabuje téměř do špičky. Hlava je rovněž čtvercovitá, ale působí spíše kulatým dojmem. Tlama se jen mírně zužuje směrem k čenichu. Oči má bergamský ovčák velké, skoro kulatého tvaru a nízko umístěné. Uši jsou u bergamského ovčáka nezvykle tenké, mají trojúhelníkový tvar a jsou svěšené. Průměrný věk tohoto plemene je 13 let.

Historie

Tito psi naprosto charakteristického vzhledu, jejichž historie sahá až do skutečného dávnověku, se stali součástí nejrůznějších uměleckých děl již v dobách zhruba před 2000 lety. Nacházíme tam nejen jejich vyobrazení, ale dokonce i popis. K jejich nejpravděpodobnějším předkům patřili východní salašničtí psi, jejichž postupnou plemenitbou vznikla dnešní podoba Bergamského ovčáka, tedy psa původně neodlučitelně patřícího k severoitalskému kraji Bergamo.

Základní péče

Poměrně logicky patří k základní péči o bergamského ovčáka starost o jeho srst. Psa je možné kartáčovat do stáří jednoho roku. Od té doby je naopak žádoucí nechat srst „provázkovat" a plstnatět. Je však nutné předcházet vzniku velkých ploten zplstnatělé srsti, ale již jen ručním oddělováním jednotlivých pramenů od sebe. K celoživotním úkonům potom patří pravidelné česání srsti na hlavě bergamského ovčáka. Jejich výcvik není složitý, ale vyžaduje přirozenou autoritu majitele.

Kromě již zmíněné péče o srst zde vyvstává i otázka značné potřeby volného pohybu. Bergamští ovčáci se zcela zásadně nehodí do rušného, městského prostředí - potřebují možnost volného pohybu. Na druhou stranu, mohou-li žít na dostatečně velkém, oploceném pozemku, dokážou se o svou každodenní porci pohybu postarat i sami. Bergamští ovčáci jsou obvykle tolerantní ke všem ostatním zvířatům, ale jsou to také ostražití hlídači. K této jejich vlastnosti se navíc pojí další zvláštnost tohoto plemene. Bergamský ovčák miluje děti svého pána, ale je třeba počítat s tím, že je může bránit i proti ostatním dětem (např. návštěvám), ve chvíli, kdy nabude třeba jen z jejich hlasového projevu dojem, že není všechno vpořádku. Tuto skutečnost je třeba mít na zřeteli.

Povaha

Typickým znakem povahy bruselského grifonka, belgického grifonka a brabantíka je jejich zvědavost, se kterou bedlivě a bez ustání sledují vše, co se kolem nich děje. Vztah těchto pejsků k rodině je víc než oddaný, často svého pána sledují doslova na každém kroku. S dětmi si rozumí obvykle bez problémů, další psy, nebo zvířata v rodině tolerují. Cizí návštěvu ohlásí štěkotem, ale jakákoliv agrese je jim zcela cizí. Vzhledem k jejich vrozené inteligenci a poslušnosti neskýtá jejich výchova obvykle žádné trable.

Popis

Bruselský grifonek patří do rodiny tří plemen, společně s ním sem patří belgický grifonek a brabantík. Jsou to malí, ale silní a dobře osvalení psi s různou srstí.

Belgický grifonek má tvrdou, ježatou a středně dlouhou srst, její barva je černá, nebo černočervená.

Bruselský grifonek je rovněž majitelem ježaté a tvrdé, středně dlouhé srsti, ovšem vbarvě liščí červeně s černým nádechem na čenichu a bradě.

Brabantík má srst krátkou, v červené, eventuelně v černotříslové barvě.

Kohoutková výška není součástí plemenného standardu, nejobvyklejší výška je ale cca 28 cm.

Tělesná stavba bruselského grifonka, belgického grifonka i brabantíka se vyznačuje určitou podsaditostí - hruď je současně široká i hluboká. Ocas je kupírovaný a je nošen vysoko. Končetiny jsou přibližně středně dlouhé, rovné a spíše rovnoběžné. Hlava je kulatého rázu, značně široká, čenich je mimořádně krátký a tupě zakončený. Uši jsou polovztyčené, krátké, vysoko nasazené a ohnuté zpět dopředu. Oči mají tato plemena nápadně velké, kulaté a dalece posazené. Typickým znakem všech tří plemen je předkus. 

Historie

Ačkoliv se jedná o tři samostatně uznávaná plemena, lze současně říci, že jde de facto o tři variety jednoho původního plemene. Takže i když se tato tři plemena od sebe liší svou srstí i celkovým exteriérem, nejednou se v jednom vrhu mohou vyskytnout všechny druhy společně. Prapůvodními předky těchto plemen byli nejspíše pinčové (tzv. stájový pinč) a knírači. Stejně tak jsou zmiňováni i jorkšírští teriéři a mopsové. Zemí jejich původu je Belgie, kde byli vyšlechtěni jako společenská plemena.

Základní péče

Srst malého brabantíka žádnou zvláštní péči nevyžaduje, u bruselského grifonka a belgického grifonka je srst nutné alespoň dvakrát týdně prokartáčovat a minimálně dvakrát ročně ji trimovat (ručně vytrhávat). Výchova je ve všech třech případech v zásadě snadnou záležitostí, jen je třeba respektovat citlivou duši těchto plemen. Stejně tak všechna tři plemena vystačí s průměrnou dávkou pohybu, někdy dokonce postačí celodenní volný pohyb po oploceném pozemku.

U hrubosrstých grifonků je důležité pravidelně odstraňovat chloupky vyrůstající v koutcích očí - mohly by pochopitelně podráždit, nebo dokonce poškodit oční bulvu. bruselský grifonek, belgický grifonek i brabantík potřebují v případě, že se účastní výstav psů, mnohem větší péči a starostlivost o dokonalý vzhled srsti. Přestože by jejich tělesná konstituce mohla svádět k opačnému úsudku, jsou všechna tři plemena velice obratná, a protože se i snadno a rychle učí, je možné absolvovat s nimi kurzy obratnosti, nebo je naučit i vysloveně varietním kouskům.