První, tehdy však zřejmě ještě čistě užitečné spojení člověka se psem se objevilo ještě v šerosvitu dějin lidí dnešního typu. Všichni psi, pokojovou čivavou počínaje a buldokem konče, jsou potomky vlků, které si ochočil pravěký člověk už před 35 000 roky. Žádné jiné zvíře nemá za sebou tak dlouhé soužití s lidmi a nebylo vyšlechtěno do tak rozmanitých plemen.

Člověk zásadně změnil i vlčí mozek. Při lovu potřeboval se psem bezproblémově komunikovat, a tak si k dalšímu chovu vybíral zvířata, která lépe chápala jeho pokyny, úmysly či nálady. Dnešní pes je mistrem ve „čtení“ člověka. Pochopí pokyn předaný pouhým pohledem, a dokonce rozezná, kdy na něj mluvíme vážně a kdy svá slova myslíme ironicky. Se psem pojí člověka extrémně silné citové pouto. Upevňuje se vzájemným pohledem z očí do očí a to je ve vztahu člověka se zvířaty naprostý unikát. Zvířata chápou pohled do očí jako hrozbu a to platí i mezi psy. Lidé si však pohledem upevňují vzájemné citové vazby. Do očí si hledí matka s novorozencem i milenci. V reakci na pohled do očí se nám v mozku vyplavuje dopamin, přenašeč nervových signálů zodpovědný za vznik příjemných pocitů. Naše vzájemná citová náklonnost pak roste.

 

Když si pohlédnou do očí pes a jeho pán, nastává zcela zvláštní situace. Pes reaguje na lidský pohled jako člověk. V mozku se mu vyplaví dopamin a pes se do svého pána zamilovává. A také člověk reaguje na pohled do očí psa tím, že si mozek zaplaví dopaminem. Proto nás se psy pojí naprosto nadstandardní citové vztahy. S žádným jiným zvířetem si dopaminové vyznání náklonnosti neposíláme. Nevíme, kdy se u psa poprvé objevila schopnost reagovat na lidský pohled vznikem příjemných pocitů a také navodit tyto pocity svým pohledem v mozku člověka. Je však zřejmé, že taková zvířata byla pro lidi atraktivní a ti jim dávali v dalším chovu přednost před psy, kteří si s nimi dopaminové poselství nevyměňovali.

Ještě ve starověku lidé psy běžně zabíjeli, obětovávali je při náboženských obřadech nebo jedli jejich maso. Kdy jsme přestávali vnímat psa jako pouhé zvíře a začali jsme v něm vidět skutečného přítele? Odpovědi na tyto otázky nabízí archeologické nálezy z Německa.

Hrob z Oberkasselu

V roce 1914 narazili dělníci v kamenolomu u německého Oberkasselu na pravěký hrob. Ležela v něm žena a muž společně se psem a několika ozdobami vyrobenými z jeleního parohu a zvířecích kostí a zubů. Stáří hrobu bylo určeno na 14 000 let. Jde o vůbec nejstarší známý pohřeb lidí se psem.

Další podobné hroby byly nalezeny i v jiných částech světa. Ty jsou však o poznání mladší. Na Blízkém východě ukládali lidé nebožtíky do hrobu společně se psy před 11 600 roky, ve Skandinávii před 8500 roky a v Severní Americe před 8000 roky. Pro archeology je velmi obtížné odlišit při výzkumu pravěkých sídlišť kosti vlků a psů. První psi se od vlků anatomicky prakticky nelišili. Pohřeb s lidmi ale jasně svědčí o tom, že šlo o domácí zvíře a nikoli o divokou šelmu.

V roce 1994 se vědci na místo nálezu ležící dnes na předměstí Bonnu vrátili. Našli tu další kosti i předměty a podrobili hrob datování modernějšími metodami. Nové i staré nálezy od té doby zkoumají tři desítky odborníků z nejrůznějších oborů. Mezinárodní tým vědců vedený Stefanem Van Dongenem z univerzity v Antverpách přitom zjistil, že v hrobu neleží ostatky jednoho, ale hned dvou psů. Jedním bylo jen trochu odrostlejší štěně staré asi půl roku. Druhý pes byl dospělý. Kosti štěněte se nedávno dostaly do rukou Luca Janssense, který dělá na univerzitě v Leidenu doktorát z archeologie, ale předtím vystudoval veterinární medicínu a pracuje na veterinární klinice. Ten si všiml na zubech štěněte změn, které k němu jako k veterináři hovoří jasnou řečí. Pes zemřel na onemocnění psinkou.

„Měl jsem štěstí, že jsem jak veterinář, tak i archeolog,“ pochvaluje si Janssens. „Archeologové nejsou zvyklí pátrat po projevech onemocnění. Ale jako veterinář mám s podobnými případy řadu zkušeností od svých psích pacientů.“

Pes v péči pravěkých majitelů

Dnešní psy chrání před psinkou vakcína. Pokud onemocní neočkované zvíře, projeví se u něj obvykle nejdřív hnisavý výtok z očí. Pak se přidá horečka, výtok z čenichu a kašel. Pes je malátný, trpí průjmem a zvrací. Nakonec napadá virus psinky nervový systém. Zvíře se motá v kolečku a klopí hlavu. Nastupují křeče, které se často projevují podobnými pohyby čelistí, jako když zvíře kouše potravu. V konečném stádiu pes ochrne.

Většina zvířat na psinku umírá. Ta, jež přežijí, mají poškozený nervový systém a nesou si trvalé následky. Typické poškození zubů štěněte z Oberkasselu ale svědčí o tom, že u něj probíhalo onemocnění odlišně. Pes onemocněl nejspíš ve věku tří nebo čtyř měsíců, ale neuhynul po pár týdnech. Čelil hned třem náporům choroby, z nichž každý trval pět až šest týdnů.

„Bez odpovídající péče umírá pes na psinku během pouhých tří týdnů,“ vysvětluje Luc Janssens. Štěně z oberkasselského pravěkého hrobu však žilo o celé měsíce déle. „To je možné jen v případě, že se o ně někdo velmi pečlivě staral. Musel ho udržovat v teple a čistotě, dávat mu vodu a potravu. Přitom tomu člověku nebyl nemocný pes nijak k užitku a nemohl mu například pomáhat při lovu. Navíc byli psi pohřbeni spolu s lidmi, kteří byli zřejmě jejich majiteli. To všechno naznačuje, že psa a člověka vázal už před 14 000 roky jedinečný vztah,“ dodává Janssens.

Majitelé obou psů, zhruba čtyřicetiletý muž a asi pětadvacetiletá žena, žili v době, kdy se klima měnilo – oteplovalo se. Mizely snadno přehledné stepi a nahrazovaly je husté lesy. V takovém prostředí byl pes pro lovce vítaným pomocníkem a jeho přínos k úspěchům při lovu významně vzrostl. Dojemná péče o nemocné štěně z Oberkasselu ale svědčí o tom, že už v době kamenné si člověk na psu necenil jen jeho služeb, ale byl mu opravdovým přítelem.