Povaha
Povahu svatobernardského psa (bernardýna) asi nejvýstižněji charakterizuje slovo dobrák. Tito psi se chovají přátelsky a téměř ochranářsky ke všem živým tvorům. Tedy alespoň do chvíle, než vycítí případné špatné a zlé úmysly. Celosvětově proslavený je u svatobernardského psa jeho dojemně mateřský vztah k dětem.
Současně ale tito psi patří mezi extrémně citlivá plemena, která těžce snášejí tvrdá slova, křik a napětí v rodině, a v případě potřeby neváhají zasáhnout ve prospěch utlačovaného a slabšího člena domácnosti.
Popis
Bernardýn je impozantní svalnatý obr, což ale ještě více zvyšuje jeho osobité kouzlo. Svatobernardský pes je znám v krátkosrsté i v dlouhosrsté varietě.
Krátkosrstí psi mají přiléhavou patrovou srst. U dlouhosrstých je délka srsti střední, je mírně zvlněná a nesmí být kudrnatá, přičemž na ocase a na nohou je srst delší. Přípustné barevné variety plemene svatobernardských psů - povoleny jsou nejrůznější odstíny hnědožluté, červené ve spojení s bílými znaky, které jsou ale přesně stanoveny.
Kohoutková výška psů je nejméně 70 cm, u fen je to 65 cm. Hřbet svatobernardského psa je extrémně široký, hrudník je rovněž široký a hluboký. Ocas je mohutný, těžký a je nošen svěšeně, špička se může mírně stáčet vzhůru. Končetiny jsou zaúhlené a velice masivní.
Široký a silný krk přechází v impozantně stavěnou, obrovskou hlavu. Tlama je spíše hluboká a široká. Uši má svatobernardský pes jen středně velké, ale vysoko nasazené a svěšené volně podél hlavy, čímž hlavu opticky ještě více rozšiřují. Oči jsou střední velikosti a tmavé barvy.
V průměru se bernardýn dožívá 11 let.
Historie
Ve středověku procházela přes území dnešního Švýcarska římská vojska, která po sobě krom jiného zanechala specifický druh psů, zvaných molosové. Tito předchůdci svatobernardského psa byli po té dlouho chováni a šlechtěni v téměř naprosté prostorové izolaci ve švýcarském klášteře sv. Bernarda. Pravděpodobným křížením s novofundlandským psem a dánskou dogou vzniklo zcela svébytné a jiným psům zcela nepodobné plemeno svatobernardských psů. Prvním skutečným chovatelem byl pan Schumacher, který vedl záznamy o své chovné skupině a psům vytvářel rodokmeny. První švýcarská plemenná kniha byla založena v roce 1884.
Základní péče
Chov svatobernardského psa je náročný po stránce finanční, z hlediska prostoru ale i zodpovědnosti budoucího majitele, který by se měl být dobře vědom specifických nároků tohoto plemene.
Vše, co se týká chovu svatobernardského psa, lze bez zaváhání nazvat zvláštními nároky. V době růstu je toto plemeno nesmírně náročné na kvalitu stravy, zároveň se do období plné dospělosti v žádném případě nesmí pohybově přetěžovat, protože celý pohybový aparát je již extrémně zatížen velmi rychlým růstem. Strava nesmí být ani v dospělosti ochuzena - mělo by to těžké zdravotní následky.
U krátkosrsté variety plemene není péče o srst nikterak náročná, u dlouhosrsté variety je srst třeba nejméně dvakrát týdne kartáčovat a česat.
Svatobernardský pes se dá poměrně snadno vychovat i vycvičit, nicméně základním předpokladem je dostatečná včasnost. Dospělý pes vás, aniž by to sám jakkoliv pocítil, za vodítko odvleče, kamkoliv se mu zachce, pokud je nedostatečně vycvičen. Jednotvárný a příliš direktivní výcvik se pro toto plemeno nehodí. Bernardýn patří mezi výjimečná plemena, a hodí se proto také pro výjimečné majitele, kteří nebudou litovat finanční, časové a citové náročnosti chovu. Pro psychicky labilnější zájemce se bernardýn nehodí.