Blog, Strana 24

Povaha

Akita inu je mimořádně věrný pes. Jsou zdokumentovány případy, kdy i deset let po smrti svého pána Akita chodil čekat na nádraží, odkud se pán vracel z práce. Jsou to příjemní a milí psi, kteří se velmi dobře hodí k dětem. Jsou velmi inteligentní, ale někdy trochu svéhlaví a příkaz vykonají, až když se jim zachce. Měl by si je proto pořizovat již zkušený chovatel. Samci jsou někdy příliš dominantní vůči jiným psům, což se dá minimalizovat brzkou socializací štěněte. Akita inu se velmi dobře a rychle učí, a proto se často využívá při canisterapii, a to i u nás. Akita se osvědčila i jako služební pes policistů a vojáků.

Popis

Je to velký, svalnatý pes s výškou v kohoutku kolem 61 až 67 centimetrů. Má hrubou, rovnou srst s hustou podsadou. Barva srsti je červená, sezamová, žíhaná a bílá. U prvních třech uvedených barevných variant musí být zřetelné "urajiro", což je bílá srst na tvářích, čenichu, hrudi, spodní straně trupu a na špičce ocasu. Lebka je v poměru k tělu se širokým čelem, středně dlouhou tlamou a silnými zuby s nůžkovitým skusem. Oči a uši jsou poměrně malé. Má rovný hřbet, silný hrudník a ocas výrazně zatočený nad hřbet. V průměru se dožívá věku 12 let. 

Historie

Název plemene vznikl podle prefektury Akita na severu ostrova Honšů, odkud toto plemeno zřejmě pochází. Druhá část jména „Inu", stejně jako „Ken" znamená v japonštině „pes".Plemeno akita inu je jedním z vůbec nejstarších psích plemen. Kosterní nálezy ukazují, že jeho menší předchůdci zde byli již před 5 tisíci lety. Původně byli používáni jako lovečtí psi. Byli schopni zadržet medvěda, stejně jako vysokou, ale pomáhali i rybářům nahánět ryby do sítí. S postupem času ale v Japonsku ubývalo zvěře a akita inu začal být chován samuraji, bohatými feudálními rodinami a císařským dvorem, a byla mu prokazována značná úcta. Jeho postavení bylo natolik výsostné, že poddaní ho nesměli vlastnit. Každý pes pak měl obojek takové barvy, která příslušela společenské vrstvě jeho majitele, přičemž císařův pes měl obojek zlatý. Byli jim přidělováni osobní ošetřovatelé a dokonce byly vydávány zvláštní zákony a nařízení, které určovaly, jak se k psovi chovat a jak s ním mluvit. V roce 1931 byl císařem vyhlášen za japonský národní poklad a byl zakázán jeho export.

Plemeno zažilo i zlé časy a téměř vymizelo, když byli psi používáni pro zápasy a v zájmu co největší výkonnosti kříženi s jinými plemeny, zejména mastify. Další těžké období nastalo za druhé světové války, ale po ní byl prolomen zákaz exportu a spoustu psů si američtí vojáci přivezli sebou domů. Tak začal chov v Americe, kde byl v roce 1956 založen první klub chovatelů.

Základní péče

Akita asi během 7 měsíců rychle vyroste do své konečné výšky, což by mohlo vést k domněnce, že jeho vývoj je ukončen, ale klouby a kosti jsou ještě „nedospělé", proto je potřeba psa nepřetěžovat. Ve výchově musíte být důslední, trpěliví, ale přátelští a počítat s tím, že akita inu je skutečně trochu tvrdohlavý pes. 

Zajímavostí je, že srst akity je samočistící a postrádá klasický psí zápach.

POVAHA

Povaha

Protože se jedná o skvělého hlídače a obránce, je Aidi velmi ostražitý, nebojácný a rozhodný pes. Bez váhání se postaví šakalům nebo jiným vetřelcům. Je čilý, hbitý a velmi samostatný, což někdy způsobuje problémy s ovladatelností. Může se také jevit jako poněkud nervní pes, ale to je dáno jeho povahou a nejedná se o charakterovou vadu.

Popis

Atlašský vlčák  je silný, robustní, podsaditý pes venkovského vzhledu. Má hustou huňatou, asi 6 cm dlouhou srst, která ho chrání před horským sluncem, chladem i deštěm. Zároveň je dobrou ochranou proti kousnutí menších šelem. Na krku tvoří u samců hřívu, na obličeji a uších je naopak kratší. Barva srsti je velmi variabilní, od plavé až po bílo-černou, často jsou i trikolorní s kresbou podobnou bernardýnům. Skvrny často tvoří plášť a čepici a jsou od sebe odděleny bílým obojkem. Hlava je medvědovitá, klínovitá s plochým a širokým temenem, otevřenými nozdrami a suchými pysky.  Tlamu má klínovitou podobně jako hlavu, ale podstatně kratší než mozkovnu. Uši jsou svislé, pouze při zvýšené pozornosti je pes mírně nastraží vpřed. Čelisti jsou rovnoměrné, se silnými bílými zuby bez předkusu nebo podkusu.  Aidi má svalnatý hluboký hrudník, lehce klenutá žebra a vtažené břicho, ne však tolik jako třeba u chrtů. Linie hřbetu není klesající, ale přestavěná. Tlapy jsou zřetelně kulaté se silnými polštářky a drápy, jejichž barva odpovídá barvě srsti. Ocas má zahnutý, dlouhý s mohutnou srstí, která je známkou čistokrevnosti. 

Je to středně velký pes s výškou v kohoutku od 45 do 62 cm a váhou mezi 12 a 15 kg. V průměru se dožívá 10 až 12 let.

Historie

Aidi pochází z Maroka z horských masívů Atlasu a v Evropě je téměř neznámý. Jeho předchůdci pocházeli pravděpodobně ze Sahary. Přestože byl původně ve standardu publikován pod jménem „Atlas sheepdog", nikdy jako klasický ovčácký pes používán nebyl.  Jelikož však v pohoří Atlas žádný jiný vhodný ovčácký pes nežije, sloužil kočujícím beduínům k hlídání jejich stád ovcí, obydlí a majetku před šelmami.

Základní péče

Toto plemeno nevyžaduje žádnou zvláštní péči. Je pouze třeba mít na paměti, že Aidi  je silně obranářský pes s vlastní hlavou, což vyžaduje trochu opatrnosti při styku s cizími lidmi. Kupírování uší a ocasů, tak jak je běžné v některých oblastech u služebních psů, je u nás nežádoucí. To ostatně platí i pro jiná plemena.