Appenzellský salašnický pes

Úvod | Briga DaKaM - Appenzellský salašnický pes

Povaha

Appenzellský salašnický pes je skvělý hlídač, a proto je celkem nedůvěřivý k cizím lidem. Pokud vás nezná, jen tak si ho nezískáte. Při hlídání je nebojácný a i v běžném životě je temperamentní a čilý. Velmi rád štěká jasně slyšitelným hlasem a někdy poukazuje i přiměřenou dávku ostrosti. Jinak je to ale veselý a učenlivý pes. Kromě hlídání může být i universálním pracovním psem pro vojáky a záchranáře. Jako lavinového psa ho používá i horská služba. Appenzellský salašnický pes je ale také skvělým domácím společníkem.

Popis

Appenzellský salašnický pes je středně velký, skoro kvadraticky stavěný pes s dobrým osvalením. Průměrná výška v kohoutku je 48 až 58,5 cm a váha 20 až 35 kg. Má lehce klínovitou tlamu se středně silnou mordou a tmavým nosem. Oči jsou mandlové, nepříliš velké, uši vysoko a široce nasazené, v klidu volně visící a přiléhající k lícím. Má silný krk a svalnaté, kompaktní tělo. Hřbet je pevný, rovný a hrudník hluboký, sahající až k loktům, břicho jen nepatrně vtažené. Ocas má vysoko nasazený, silný, dobře osrstěný, při pohybu musí být stočený. Hrudní i zadní končetiny jsou rovné a dobře osvalené. Srst je pevná, krátká, přiléhající s hustou podsadou. Je trojbarevný, základní barva je tmavě hnědá až černá s rezavými a bílými znaky. Průměrně se dožívá 12 let.

Historie 

Na území dnešního Švýcarska vznikla čtyři plemena salašnických psů, z nichž appenzellský salašnický pes je nejpůvodnější. Jeho předchůdce bychom mohli hledat někde mezi asijskými pasteveckými psy, jako byla tibetská doga nebo puli, možná dalšími psy molosského typu, migrujícími po Evropě před začátkem našeho letopočtu, a psy, které později používali římští vojáci při svých taženích. Poprvé byl popsán až v roce 1853 v časopisu Život zvířat v alpském světě a v roce 1889 byl uznán jako samostatné plemeno. Po první mezinárodní výstavě ve Winterthuru byl v roce 1906 založen první Klub appenzelských salašnických psů za účelem rozvíjení rasy a udržení čistoty plemene. Tím vlastně začal čistokrevný chov. Přestože si získal mnoho příznivců, je appenzellský salašnický pes dnes hojně rozšířen zejména ve Švýcarsku, v ostatních částech světa jen sporadicky. U nás je zatím méně než deset chovatelských stanic.

Základní péče

Jelikož appenzellský salašnický pes rád a hlasitě štěká, nehodí se příliš do husté zástavby. Potřebuje také poměrně velký prostor, protože se rád pohybuje. Srst není potřeba nijak zvlášť ošetřovat a i jinak je to na údržbu nenáročný pes.

 

Tento web používá soubory cookie. Dalším procházením tohoto webu vyjadřujete souhlas s jejich používáním.. Více informací zde.