POVAHA
Díky svému klabonosému profilu je bulteriér vzhledově naprosto unikátní a nezaměnitelný. Děti si ho občas pletou s legrační miniaturní kravičkou. Někteří dospělí nad ním posměšně kroutí hlavou, co že je to za podivného a zdeformovaného psa. U jiných lidí vzbuzuje bulteriér a priori strach a obavy, prohloubené negativní kampaní v médiích a opakovaným odkazováním na jeho původní využití v aréně. Patří bohužel mezi psí plemena, která mají kromě skalních obdivovatelů rovněž řadu odpůrců.
Jako důsledek jedinečně kombinovaného odkazu buldočích a teriéřích předků koluje tomuto psímu dobrodruhovi v žilách pestrý koktejl těch nejlepších psích vlastností, stejně jako drobná špetka nešvarů, typických pro výchozí plemena. Pravý bulteriér je tedy zdravě sebevědomý, otevřený, odvážný, bystrý a zvídavý. Stejně jako buldok je to silák, který si čas od času i rád zalenoší. Zároveň je mu vlastní horlivost, ostražitost, velká touha po akci a tvrdohlavost hodná pravého teriéra.
Vůči svému pánovi bývá bulík zpravidla nesmírně oddaný. Špatně snáší odloučení od své rodiny. Je všestranným společníkem, ale nejraději má, když se něco děje. Z velké nudy si dokáže najít vlastní zábavu a má sklony k destruktivnímu chování. Je velmi hravý a přátelský k dětem, menším však může při hře nechtěně ublížit vzhledem ke své robustní konstituci, „vlastní“ děti může mít tendenci chránit před cizími, pokud má pocit, že jsou v nebezpečí. Proto by měl jakýkoliv jeho kontakt s dětmi být vždy bedlivě monitorován dospělou osobou, kterou pes respektuje.
Co se týče vztahu zástupců tohoto plemene k ostatním psům a jiným zvířatům, poměrně rozšířená představa bulteriéra jako psa lačnícího nedočkavě po boji je mylná. Dobře vychovaný a socializovaný bulteriér nemá zapotřebí samovolně napadat jiná zvířata. Obecně se ale nedoporučuje chov dvou jedinců stejného pohlaví. Je-li bulteriér vyprovokován ke rvačce, dokáže být drsným protivníkem s neúprosným skusem čelistí a velkou touhou po přemožení protivníka, která je dána jeho vrozenou souteživostí. Navíc má schopnost dobře snášet vlastní bolest. Důsledný výcvik je naprostou nezbytností pro zajištění perfektní ovladatelnosti psa i v takové situaci, kdy bude čelit lákavé výzvě od neprozřetelného provokatéra.
HISTORIE
Když byly v roce 1835 v Anglii oficiálně zakázány psí zápasy, neznamenalo to jejich okamžité vymizení. Pro zainteresované osoby to byl až příliš výnosný byznys, pro fanoušky vysoce vzrušující a oblíbená podívaná, které se nebylo jednoduché vzdát. Psí zápasy tak přestaly akorát být pořádány veřejně a byly přesunuty do utajení a ilegality. Aby mohly zápasy probíhat nadále bez povšimnutí úřadů, změnili se jejich hlavní aktéři.
Z praktických důvodů musela krvavá show získat jakýsi „skladnější“ rozměr. Zatímco dříve byly atraktivní zápasy psů s býky a jinými objemnými zvířaty, nyní se museli fanoušci spokojit s podívanou v menším měřítku, která se mohla bez problémů odehrávat v dostatečně zapadlých interiérech. To, co zápasy ztratily ze své hrozivé velkoleposti dané úctyhodnými rozměry štvaného zvířete, bohatě nahradila vyšší dynamičnost a rychlost, typická pro nový druh krutého boje.
Do improvizované arény začaly být vypouštěny krysy, které měl pes za úkol zneškodnit v rekordním čase. V tomto novém klání však dosavadní psí šampioni honosící se velkými rozměry a značnou mohutností pokulhávali, neboť nebyli schopni vyvinout dostatečně překotnou rychlost a obratnost. Novými favority se stávali psi dobře stavění, ale celkově menší a mrštnější. Pro tento účel byl křížen anglický buldok s lehčími typy teriérů, velkou roli sehrál patrně anglický bílý teriér.
Stěžejní zásluhu na vzniku dnešního bulteriéra nese jednoznačně James Hinks, podnikatel z Birminghamu. Předchůdci moderního bulteriéra neboli bulíka se objevili v Anglii již na počátku 19. století. Máme o nich dokonce i hmotné doklady v podobě maleb od několika anglických autorů včetně E. Landseera, po kterém nese pojmenování plemeno blízké známějšímu novofundlandskému psovi. Avšak teprve o několik desetiletí později podnikl Hinks rozhodující kroky, zaměřené na vybroušení doposud dosti opomíjené exteriérové stránky plemene.
V roce 1862 byl bulteriér poprvé představen coby nové plemeno na výstavě v Hinksově rodišti. Bulteriér vzbudil velký rozruch zejména ojedinělým tvarem hlavy, jenž Hinks zakomponoval do první verze standardu již v roce 1850, a u některých přítomných budil pes dokonce zdání přílišné gracilnosti. O opaku se mohli přesvědčit všichni účastníci každého utajovaného zápasu, ve kterém bulteriéři jednoznačně excelovali.
V roce 1887 byl založen Bull Terrier Club. Panují názory, že z důvodu osobní preference bílé barvy James Hinks favorizoval při výběru chovných jedinců bíle zbarvené psy. Jelikož se ukázalo, že bílé zbarvení s sebou za určitých okolností nese vyšší riziko dědičně podmíněných zdravotních neduhů, začaly se ve 20. století prosazovat další barvy. Nedílnou součástí standardu i nadále zůstává důraz na celkovou vyváženost tělesných proporcí psa při současné absenci striktního omezení velikosti psa prostřednictvím úzce vymezeného hmotnostního a výškového rozmezí, obvyklého pro standardy většiny plemen.