Povaha
Stejně jako bišonek, je i boloňský psík citlivé zvíře, které reaguje na jemné signály a změny v chování člověka velmi intenzivně. Přítomnost něžné lidské ruky je pro tyto psy základní životní potřebou. Najde-li boloňský psík takového pána a rodinu, stane se oddaným, milujícím, veselým psem a člověku a jeho životnímu stylu přizpůsobivým společníkem. Problémy mu nečiní další psi, ani jiná zvířata v rodině, s dětmi je dobrým kamarádem. S přirozenou inteligencí boloňských psíků není výchova žádný problém, postačí trocha důslednosti a pamlsků. Jeho temperament není tak výrazný jako u bišonka, je proto vhodný i pro majitele, kteří dávají přednost spíše poklidnějšímu toku života.
Popis
Malý pes s celkovým exteriérem jen málo odlišným od bišonka. Srst boloňského psíka je stejně hustá, ale na rozdíl od bišonka je chomáčovitá a od těla mírně odstává. Je také stejně dlouhá po celé ploše těla s výjimkou tlamičky, kde je kratší. Barva srsti je pouze čistě bílá, přípustné jsou pouze žlutavé znaky, event. odstíny.
Kohoutková výška psů je 27 cm, u fen 25 cm. Tělo má čtvercový formát, hřbet je rovný a bedra jsou mírně klenutá. Ocas má boloňský psík nasazený v oblasti kříže, je delší a psi jej nosí otočený zpět na záď, přes hřbet. Nohy jsou jemně modelované, zadní nohy budí kulatější dojem. Krk je u boloňského psíka spíše krátký. Uši má boloňský psík vysoko nasazené, spuštěné dolů, ale u kořene mírně zvednuté. Oči jsou velké, znatelně otevřené a tmavé.
Historie
Jeho pradávnou domovinou bylo teplé Středomoří, kde psi podobní dnešním boloňským psům trávili své dny vedle bohatých šlechtických, ale i královských rodin. Boloňský psík je také velmi blízkým příbuzným bišonka, v minulosti tato dvě dnes zcela samostatná plemena prakticky splývala. Mírné rozdíly v exteriéru se u boloňského psíka vyhranily v Itálii, poblíž Boloně a rasa byla oficielně uznána v roce 1934.
Základní péče
U boloňských psíků se v rámci povoleného standardu vyskytuje více typů srsti. Psi, kteří mají srst klasicky „otevřenou"¨, se spokojí s jednotýdenním kartáčováním a běžnou úpravou srsti.
Druhý typ srsti - s podsadou, nebo jinou strukturou - je na péči mnohem náročnější. Takováto srst se snadno zacuchává, a chuchvalcuje. Proto se musí denně vyčesávat, především v oblasti břicha a končetin. Naštěstí je alespoň výchova tohoto plemene opravdu časově zcela nenáročná.
Opět jsou spojeny s náročnou srstí - chlupy kolem čenichu je nutné pravidelně česat, nebo i několikrát denně mýt. Hlídat se také musí vnější zvukovod, aby se do něj případné uvolněné chlupy nedostaly - mohly by vyprovokovat zánět. A stejně jako u bišonka i v případě boloňského psíka je dobré kontrolovat tlapky a vystříhávat příliš dlouhé a v chůzi překážející chlupy mezi jednotlivými polštářky.
Pro tuto náročnou, ale naprosto nutnou péči, není boloňský psík vhodný pro majitele, který by tuto starost vnímal jako nepříjemné zlo.